Homeopatie - historie a popis

Homeopatie: (z řeckého homoios = podobný a pathos =  nemoc, utrpení)

Jako zakladatel homeopatie je považován německý lékař Samuel Christian Friedrich Hahnemann (1755- 1843). Studoval medicínu v Lipsku a Erlangenu. Po letech lékařské praxe zjistil, že tehdejší metody medicíny jsou často drastické, pro pacienty nebezpečné a neúčinné. Chtěl provést změnu medicíny a začal zkoumat různé léky. Hahnemann byl přesvědčen, že onemocnění je důsledkem narušení životní síly. V jedné z knih narazil na zmínku o účinnosti prášku z kůry chinovníku a prášek vyzkoušel také na sobě. Zjistil, že kůra u něho vyvolala příznaky podobné chřipce. Obraz účinku léku tedy odpovídal obrazu choroby. Tento vztah považoval za zásadní a choroby tedy plánoval léčit takovým lékem, který u zdravého člověka vyvolává stejné příznaky jako choroba. Zde lze vidět podobu v jasném a všem známém způsobu léčby např. po uštknutí jedovatým hadem, kdy je pacientovi podáno sérum, jenž je vyrobeno právě z jedu toho konkrétního druhu jedovatého hada.

Jak napsal již Paracelsus - vlastním jménem Theophrastus Bombastus z Hohenheimu (1493 – 1541):
„Jed a lék od sebe odlišuje pouze dávka (množství)“.


Hahnemann tedy znovuobjevil princip léčení podobného podobným, latinsky „similia similibus curentur“, tzn. princip podobnosti. V historických knihách se uvádí, že tímto způsobem léčil už Hippokrates. Ten definoval 3 následující způsoby přístupu k nemocnému:

 

  1. léčbu, která měla příznaky choroby potlačit (viz. alopatická - klasická medicína)

  2. léčbu, která měla organizmu pomáhat v samoléčbě (obecně řečeno metody „alternativní“ medicíny)

  3. vůbec neléčit a ponechat organismus, aby se vyléčil sám jen svými možnostmi.

Při dalším zkoušení léků Hahnemann zjistil, že čím větší je ředění (potenciace), tím vyšší (hlubší) je terapeutická účinnost preparátu. Tuto metodu znal už jeho předchůdce Paracelsus, který tvrdil, že lék působí v těle jako oheň. Stačí jiskra, která zapálí les“. Z poetického překladu se tedy v homeopatické praxi nejedná o nic jiného, než o předání „informace“ nemocnému organizmu v podobě správně vybraného homeopatického léku (viz. Similia similibus curentur - podobné budiž léčeno podobným). Podáním homeopatického léku po vyšších ředěních cca C 10 –C 12 a výše (v závislosti na složení a koncentraci mateřské tinktury) - sice lék již postrádá poslední molekuly původní látky, ale je nositelem „energetické informace“ (její fyzikální existence bohužel zatím nebyla dokázána a akademickými kruhy posvěcena dle jejich představ), která přesto dokáže organizmus (vnitřní energii) pacienta vybudit k samoléčebné reakci.  Jednoduše řečeno: „Homeopatie vychází z poznatku, že každá látka, která je v toxické dávce schopna vyvolat nějaký soubor obtíží, je rovněž schopná je vyléčit, pokud se podá v naředěné podobě.“ Účinnou složkou tedy nejsou přímo molekuly ředěné látky, ale její „otisky“, “energetická informace“ ve vodě, případně lihu nebo jiném použitém ředidle, se kterou organismus pracuje.

V Hippokratově přísaze, viz. např. verze České lékařské komory je psáno:
 „Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé“.

Tzn., vždy je cílem léčby trvalé navrácení zdraví, nikoli dokazování způsobu, jakým se k vyléčení dospělo a už vůbec není důvod, cestu k navrácení zdraví zpochybňovat, když byl pacient vyléčen.

Důkazem fungování homeopatie, jsou statisíce či miliony vyléčených lidí (včetně nemluvňat a zvířat, která nemají ani potuchy o existenci homeopatie a neví, zda jim bylo podáno homeopatikum, antibiotikum nebo bonbóny a vitamíny)

Poučeni z dob středověku, již neupalujeme bylinkáře, fytoterapeuty, akupunkturisty a jiné na hranicích jako čaroděje a šarlatány, slavné astronomy nepopravujeme za tvrzení, že země je kulatá. Není chybou homeopatie, že ji člověk zatím neumí na 100% využít a obhájit z pohledu zákonů fyziky před zraky pesimistických kritiků z řad vědeckých konzervativních kruhů.

První veliký krok v „důkazním řízení“ učinil držitel Nobelovy ceny, francouzský virolog, profesor Luc Montagnier, který přímo šokoval mj. i ostatní držitele Nobelovy ceny a představitele medicíny tím, že jim oznámil svůj objev: voda má svou paměť, která přetrvává dokonce i po mnoha ředěních. Až do konce výzkumu prof. Montagniera trvala rozhodující část lékařů i vědců na tom, že neexistuje vědecký důkaz o tom, že by mohla mnohonásobná ředění, užívaná v homeopatii, dávat možnost skutečného účinkování takových preparátů.
Prof. Montagnier objevil, že roztoky obsahující DNA virů nebo bakterií „mohou emitovat radiové vlny nízkých frekvencí“ a že takovéto vlny ovlivňují molekuly v jejich okolí a mění je na organizované struktury. Molekuly zase zpětně emitují další vlny a prof. Montagnier zjistil, že takové vlny zůstávají ve vodě dokonce i po jejím mnohonásobném ředění.

A na principu mnohonásobného ředění právě spočívá proces výroby homeopatických léků.

Homeopatie je rozšířena na celém světě, v zemích kulturních i rozvojových, a je pravděpodobně nejrozšířenější metodou alternativní medicíny. V některých zemích byla už akceptována jako součást medicíny konvenční, jsou zřizovány homeopatické nemocnice i katedry na univerzitách. První z nich byla zřízena v anglickém Exeteru. Šíření homeopatie podporuje i Sekce pro alternativní medicínu Světové zdravotnické organizace (WHO).

Mnoho významných osobností v minulosti i v současnosti si zvolilo homeopatii pro léčbu své nemoci. Patří mezi ně mnoho Amerických prezidentů a také významní literáti, kteří obhajovali a často psali o homeopatii. Jako příklad lze uvést osobnosti, jako je např. Mark Twain, Ralph Waldo Emerson. V Evropě to je např. britská královská rodina, Goethe, Sir Arthur Conan Doyle, George Bernard Shaw nebo fotbalové kluby – např. francouzský Racing Club De Lens, o kterém referoval jeho bývalý hráč a reprezentant ČR Vladimír Šmicer.